Alexander & Sou

Uculí se. "Ano, přinesu, když tu na mě hezky a tiše počkáte," pohladí ho po vlasech.

Škubne sebou a odtáhne se. "Počkáme." přitaká a zase se zasune do rohu. Zahledí se na zed, jako by se ti uváděl do tranzu a dál s ním nemluví.

Opustí místnost a zamkne ho tam. Cestou ke kantýně si pobrukuje nějakou melodii. Koupí balíček pendreků a odnese ho prve ke své kanceláři, kde ze šuplíku vytáhne krabičku s léky. Rozdrtí několik prášků. Roztrhne pytlík a pár pendreků dá stranou. Pak přimíchá prášek mezi cukroví. Léky nemají žádnou chuť, takže to nebude poznat.
Na dno kapsy dá pendreky, co si dal stranou a na to položí sáček. Vrátí se k jeho cele a odemkne dveře. Sáhne do kapsy a vloží si do úst cukrovinky, co dal stranou. "Jsou výborné," prohlásí, zavře dveře a přejde k posteli. Usadí se na okraj a dá mu sáček.

Zadívá se na něj a vezme si sáček. Chvíli ho zkoumá a pak si jeden pendrek vezme. Začne ho do sebe cpát a spokojeně se usmívá. "A co jste mi chtěl říct?..to naše tajemství" usměje se a sedne si do tureckého sedu. Dál si dává jeden pendrek za druhým. S těmi problém nemá. Ty jsou v pořádku.

"Takže jsme teď přátelé," usměje se na něj. "Jsem rád, že jsi můj přítel, Alexi. Opravdu si toho vážím. A pomůžeš mi, viď?" mrkne na něj ignorujíc otázku. "Myslím s tím jídlem, vím že ho nemáš rád," pokývá hned hlavou, že rozumí. "A pomůžu ti s ním, sním půlku, druhou si dáte s Frederikem," pohladí ho po ruce. "Protože, když to jídlo nevyřešíme, no... To je to tajemství, na které ses ptal. Ty mi to asi nebudeš věřit, ale já ti nelžu. Jako ty mi nelžeš s Frederikem, Alexi," vemlouvá se. "Jakožto doktor tu mluvím se spoustu pacienty a vím věci, které bych vědět neměl," zadívá se důležitě. "Říkají, že ty, co pořádně nejí, neberou léky a nedělají, co se jim řekne, vezmou jednou v noci dolů výtahem do sklepa," ztiší hlas. "A pokud mají přátele, které ostatní nevidí, jako máš ty Frederika..." odmlčí se a pak dodá. "Když se vrátí zpátky už ty přátele nemají, Alexi," nasadí bolestivý výraz.

Pozorně ho naslouchá a pokyvuje. Pak sebou škubne a upustí sáček. "ne..." zavrtí hlavou. "Oni mi ho nesměji vzít. My... Nechci aby odešel. Frederick mě neopustí, ty lžeš" vyhrkne a shodí ho z rohu postele. "Ty lžeš. To oni nemůžou. Nemůžou." začne šíleně vrtět hlavou. Pak vyletí z pokoje a rozběhne se po chodbách. Cestou zhazuje všechno co vidí a hystericky u toho křičí. Vzlyká a nakonec se zůstane svíjet na zemi těsně před východem ven. Jen se na něj dívá a snaží se tam doplazit. Ale je mu slabo. Je slabí. "Fredericku... Fredericku..."
Frederick tam zase je. Stojí u těch dveří, které vedou ven. Tak pojd, drahoušku. Jsi blízko, ty to zvládneš. Budeme volní, tak pojd.

Zlostně zasyčí, když ho smete z postele a hned pospíchá za ním. Tohle mu ten zatracenej kluk zaplatí, kouká po bordelu na chodbě. Cestou už volá na sestru, ať vezme injekci s tišícím prostředkem, že se pacient č. 666 utrhl ze řetězu. Doženě ho u dveří, zdá se, že si Alex nevšiml, že i únikový východ je tu zajištěn automatickým elektronickým zámkem, napojeným na hlavní centrálu.
"Alexi...!" zavolá na něj.

Zachvěje se, když uslyší jeho hlas. "Ne... Já už tam nechci. Ne" vzlykne a dál se sápe ke dveřím. Zarývá nehty do podlahy a občas tam zůstane krvavá skvrnka. "My musíme byt spolu... nemůžete nás rozdělit..." zamručí, ale nakonec se přestane hýbat uplně a jen leží. Leží a těkavým pohledem sleduje dveře. Na prázdno otvírá rty a knourá.

"Alexi, proč si ubližuješ? Bolí to se na to dívat," pomalu přejde k němu a klekne na něj. "Vrátíme se teď hezky zpátky a ty mi slíbíš, že už tohle dělat nebudeš, ano?" kývne přes rameno na sestru a vezme si od ní injekci.

Jen se na něj dívá. Už teď je neschopný se bránit. Zavře oči a z koutku mu vyteče slza. "Prosím ne... Už ne... už nechci"zachraptí.. "Neubližujte mi.." zaknučí. Vždycky tohle dělali. Oni mu dali léky... a pak mu ubližovali. Bolelo to... Ale Frederick tam byl a držel ho za ruku, protože mu nemohl jinak pozor. "lhal jste...říkal jste, že jsme přátele..."

Skloní se k jeho uchu. "Taky, že jsme, Alexi, ale nesmíš tohle dělat, jinak za to potrestají mě," opře injekci vedle jeho ruky a natočí se tak, aby to sestra nemohla vidět. "Dělej, že spinkáš prosím, nechci ti ublížit jako to dělají oni," sykne tak tiše, že to může slyšet jen on a začne vypouštět uspávací látku na zem.

Pootevře oči a podívá se na něj. Najednou tam je jakási důvěra a obdiv. "Děkuju..." vydá ze sebe a pak zase zavře oči. Zůstane bezvládně ležet a jen čeká. Dovolí mu to. Odnést ho. Protože on mu neublížil. Nedal mu ty léky. A nechce ho odnést od Fredericka, on mu věří, že je s ním. Když ho zvedne, opře se o něj a cosi zamumlá, jako by vážně spal

Pousměje se nad tím a zvedne ho ze země. Drží ho v náručí jako hadrovou panenku. Sestra už stihla přichystat lůžko s pouty. Zakroutí hlavou. "To nebudu potřeba, běžte si zase pít kávu a dejte si za mě něco sladkého na nervy," přehodí si Alexe přes rameno a vyloví z kapsy peněženku a podá jí bankovku.
"Postarám se o to sám," dodá s úsměvem a trochu mu stiskne zadek. Pak ho pomalu nese zpátky k jeho cele.

Ztuhne, když to udělá, ale pak se nechá odnést. Lehne si do postele a přikryje se. Peřinu si natáhne,až pod bradu a upře na něj oči. "dobrou" zašeptá a otočí se k němu zády. Přitiskne se ke stěně, jako by ho to mělo chránit a vydechne. Doufal, že odejde.

Dojde ke dveřím, ale jen proto aby je zevnitř zamkl. "Tohle od tebe vážně nebylo hezký, Alexi," pronese. "Proč jsi to udělal? I potom, co jsem ti řekl, co se může stát... Věřil jsem ti, svěřil jsem ti to tajemství a ty pak utečeš... Být tam jiná sestra, mám z toho takové problémy, že si to ani nedovedeš představit," kňourne ublíženě. "Copak umíš myslet jen na sebe? Nezáleží ti ani trochu na tvých přátelích? Na mě? Na Frederikovi? Co s námi bude?" ptá se ho dotčeně.

Zakryje si uši. "Ne.. Neslyším tě" zavrtí hlavou a schoulí se do klubíčka. "Ty jsi taky doktor, Frederick říká, že doktoři.." zavzlyká a pootočí se. Uvidí jak se k němu blíží a dveře jsou zamčené."Teď mi chceš ublížit.. vím to"

"Alexi... teď jsi mě, ale vážně ranil. Copak jsem ti tam na chodbě nepomohl? Lhal jsem kvůli tobě, mohl bych kvůli tomu přijít o práci a skončit na ulici. A přesto... přesto si o mě myslíš takové hrozné věci," založí si ruce na prsou a pootočí se stranou. "Měl by ses stydět a Frederik by se měl taky stydět, když tě k takovým myšlenkám navádí, věřil jsem, že je to hodný chlapec, ale ten by takové ošklivé lži neříkal," sleduje ho koutkem oka.

Zamrká a zavrtí hlavou "Ale Frederick není špatný! On myslí na nás. Chce abychom byli spolu svobodní" braní se a zajede si rukama do vlasu.. "Ja nechci.. nechci nechci" vzlykne a upře na něj šílené oči. "Co po mě chceš?"

"Chci být tvůj přítel, Alexi," přejde k posteli a dívá se na něj ze stoje. "Chci ti pomoct, ale nevím, co chceš ty..." přejede prsty po peřině.

Vyděšeně sleduje jeho ruku. ''ja chci...chci byt s Frederickem" zachraptí a nahne se tak, aby jeho ruka zustala ve vzduchu "nedělej to co oni, jsi muj přitel ne?..prosim...prosim.."

Stáhne ruku a s povzdychem udělá krok stranou "Mám tedy odejít? Vadí ti tolik moje přítomnost? Nemáš rád svého přítele ani tolik, abys ním chvíli byl?"

Dost dlouho bojuje s tím co řiká. Zase se začne chvět a schoulí se do klubíčka. Zase se začiná stresovat, což ho uvadí do nepřičetneho stavu. Neni schopný ubližit, to ne, jak taky... Ale není schopný mluvit ani dělat cokoli jineho v rozumné sestavě. ''Ne, ne, ne, ne dost...'' zaknučí a zavzlyká.

Udělá krok zpátky k posteli a pak se pomalu usadí na okraj. "Budu tu s tebou, s váma oběma. Budu úplně zticha jestli chceš," navrhne smířlivě a jen tam bez hnutí sedí.

Neodpovídá, jen mlčí a chvěje se. Muže to brat jako souhlas, ale v tomhle stavu Alex ani neslyší co řiká. Nakonec se chvět přestane i plakat, ale jen kvuli tomu, že usne. Leží tam. A ve spanku vypadá naprosto normálně. Klidně a sladce. Kdo by v tu chvili věřil,že je blazen?...

Usměje se. Zdá se, že prášky, co dal do cukroví konečně zabraly. Natáhne se a obrátí ho na záda.