Alexander & Sou

Sou nasadí profesionální úsměv a odkývá, že se o to postará. V duchu, ale Alexandrovi spílá, že ho kvůli němu nutí dělat takovou podřadnou práci, když on je pan psychiatr, ne zdravotní sestra, která má za úkol krmit zdejší blázny a utírat jim zadky.
Sbalí svazek klíčů a zamíří za pacientem č. 666, aby mu to náležitě odvedl.

Alexander sedí ve svém pokoje, na posteli. Objímá si nohy a bradu opírá o kolena, přičemž jen zírá před sebe do zdi a houpe se. Snaží se uklidnit, protože to ví. Ví, že oni příjdou a budou ho chtít zase odvést, aby se najedl. A to ho vyvádí z rovnováhy.

Sou si zkontroluje číslo pokoje a nakoukne dovnitř okénkem, aby se prve podíval, co ho tam čeká. Četl jeho složku a ví, že nepatří mezi ty opravdu nebezpečné, ale opatrnosti nikdy není dost.

Neuhne pohledem od zdi, ale vidí ho periferním viděním. Začne se chvět a přitiskne se víc do rohu stěny. Ne... Jděte pryč...prosím ne... zaryje si nehty do paží. Vedle něj se 'objeví' Frederick a začne přecházet po místnosti. To nic Alexi, nesmíš se jím vzdát. Nedovol jim to. mluví k němu.

Vidí ho tam, jak sedí na posteli s koleny u brady a kouká do zdi. Třese se. Sou se sadisticky usměje a rychle si výraz srovná, když si uvědomí, že by ho na chodbě mohl někdo vidět. Zaklapne okénko a vytáhne klíče, odemkne dveře.
"Paciente č. 666, nástup na večeři," zavelí a prohlíží si ho od hlavy k patě.

Škubne sebou. Chvíli se na něj vystrašeně dívá a pak bezeslova jen zavrtí hlavou, že nemá hlad a zase se otočí pohled ke zdi. Hodný chlapec... Drž se, drahoušku. šeptá mu do ouška jediný jeho přítel, kterého se mu snažili vzít. Ale on se ho nikdy nevzdá, on jediný se mu přece snaží pomoct.
Přitáhne si kolena pod bradu těsněji a zavře oči.

Tuhle reakci očekával, takže se tím nenechá nijak rozhodit. Udělá dva kroky dovnitř.
"Neslyšel jsi mě, Alexandre? Je čas večeře, víš co to znamená, ne? Mám tě z tý postele zvednout sám?" zeptá se ho nepříliš příjemným hlasem.

Hlasitě polkne, ale ani se nehne. Dál sedí na své posteli, ve svém pokoji. Ale jakmile překročí jeho prach napne se a naprosto vystrašeně se na něj podívá. "Jděte pryč!" vyjekne a chytne se za hlavu. Začne hystericky kňuče a houpat se. "Ja nechci. Nechci, ne, ne."

Uculí se, protože vidí, že nátlak zabral správným směrem, čím jsou nevyrovnanější, tím snazší je manipulovat s nimi. A když to nejde slovně, prášky udělají své.
"Co nechceš? Jít ven nebo jíst? Proč mi to nepovíš?" přejde ještě blíž k posteli, teď k němu mluví milým kamarádským hlasem.

Sevře si vlasy pevněji a vyjekne, když si uvědomí, jak je blízko. "Moc... To je moc, moc blízko. Pryč" opakuje stále dokola a houpe. Vůbec nevěří tomu hlasu, tomu pohledu. Chce mu ublížit, jako všichni. "Fredericku, Fredericku... Je moc blízko... Ublíží nám, ublíží"

O krok couvne. "Lepší?" zeptá se a sedne si na zem. "Máš to tu hezký, Alexandře. Prý tu máš i kamaráda, nepředstavíš mi ho?" vyzvídá s úsměvem, jak mu jménem připomněl, co o něm četl ve složce.

Zamrká a uklidní se. Ale stále je vystresovaný z toho, že narušil jeho osobní prostor. Když začne mluvit o tom, že chce poznat Fredericka spozorní a zamrká. "Vy...mi věříte?" šeptne překvapeně a trošku se uvolní, ale stále ne natolik, aby byl ve svém 'normálním stavu.
Frederick 'sedí' vedle něj a pozoruje ho s povytaženým obočím. Výraz naprosté nedůvěry.

"Jsi snad lhář jako ta paní z jídelny, co tvrdí, že si bere rukavice, když sahá na knedlíky, abych ti nevěřil?" mrkne na něj. "Je Frederik taky tak hezkej jako ty?" uculí se a dál tam sedí.

Zamrká a chvíli uvažuje nad tím co říká. Zasměje se jeho vtipu. Krásný, sladký, nevinný smích. Možná trochu děsivý u někoho, jako je on. "Já?... Ja nejsem hezký, ne" zavrtí hlavou a stáhne se víc do rohu. "Frederick... On... My se o tom nebavíme. Nebavíme. Je jedno jak vypadá" zamručí a dívá se jinam. "Nejsem... Nejsem..."

"A o čem si s Frederikem povídáte, pozdravíš ho za mě. Kde teď vlastně je?" rozhlédne se po místnosti. "To víš ty moje oči, už mi v mém věku tolik neslouží," zasměje se. "A kdo se ti líbí, Alexandře? Kdo je podle tebe hezkej?" mrkne zase a srovná si fald na svetru.

Nechápavě se na něj dívá a kouše si ret. Nervozně si mne konce rukavu. Pokyvne. "Sedí tam" šeptne a ukáže na místo vedle něj. "On vás slyší" pousměje se a pak nechápavě nakloní hlavičku na stranu a zadívá se na zem. "Hezký... A co to znamená?"

"Ahoj, Frederiku," pozdraví prázdné místo na posteli, kam ukázal. "Vidím, že se o Alexandra dobře staráš a děláš mu společnost, musíš být opravdu hodný hoch," pochválí jeho přelud. "Hezký..." nadechne se a chvíli přemýšlí. Občas připadá, jak v mateřské školce, na druhou stranu, když není zbytí musí jednomu postačit i malé děcko a se sladkými slovíčky je to vždycky zábavnější. Přesvědčit je, aby nic neřekli, že jsou hodní nebo zlobivý, aby pro ně byl jediným komu mohou důvěřovat a koho nikdy nezradí.
"Hezký je něco, při čem se ti radostí rozbuší srdce, když se na to podíváš. Něco z čeho máš dobrý pocit a ceníš si toho. Je něco takovýho pro tebe, Alexandře? Nebo radši Alexi? Jak ti říká Frederik?"

Zadívá se na něj a vypadá dost zmateně. Chvíli jako by se bal a jeho výraz říkal, že se snad zvedne a uteče dveřmi, které mimochodem nechal otevřené. "Hezké..." zopakuje a skousne si ret, jako by vážně přemýšlel. "Když je někdo blízko, tak se mi rozbuší srdce, ale to není hezké... to je strach.. ja bojím" zavrtí hlavou.. "Frederick je hezký. On se o mě stará. On mi pomáhá... On mi říká Drahoušku, ale to může jen on. Nelíbí se mu, když mi tak říká někdo jiný"

Zalétne pohledem k otevřeným dveřím, kam se Alexandr podíval. "Už máš hlad, že chceš ven?" zeptá se ho, zkoušeje ho vylákat jako ptáčka z klece do lví tlamy.

Zavrtí hlavou "Ne... Nemám hlad." zašeptá. Pyžamo, které má na sobě na něm visí. I přesto, že je to tak nejmenší velikost, tak se mezi kusy látky ztrácí, jako zrnko písku. Dlouhé pohublé prsty stále zaměstnává hraním si se svetrem. "Chci spát. Jděte pryč. Frederick nechce, aby jste tu byl."

"Já tě k ničemu nechci nutit, ale..." začne vstávat. "Když se nepůjdeš najíst, potrestají mě za to, chceš snad aby kvůli tobě trpěli ostatní? A taky... Ne, to nebudu říkat..." polkne zbytek slov a zatváří se tajemně.

Zadívá se na něj a pootevře ústa. "A co?" šeptne a nakloní hlavičku na stranu. Pak ho za košili stáhne dolu, aby mu mohl šeptat do ucha. "Taky vám tady ubližuji?... Frederick říká, že ubližují lidem jako já... Ale já nejsem nikdo..." zavrtí hlavou a zase ho pustí..

Trochu se ho lekne, jak ho popadl za košili, ale neškubne sebou. Ví, že mu nechce ublížit. Naopak je dobře, že už je svolný k fyzickému kontaktu, prve ho přece mocně odháněl.
Rozhlédne se kolem, jakoby se bál, že to někdo uslyší: "Ano taky a nejen nám dvěma. Nesmíš o tom, ale nikde mluvit, jinak tě nechají... zmizet. Na místo, kde je to ještě horší než tady," důležitě se na něj podívá. "A to, co jsem ti nechtěl říct..." skousne si ret. "Povím ti to, ale jen protože jsi to ty, ano? Říkám takové věci obvykle jen svým přátelům... Chceš být můj přítel, Alexi? Smím ti tak říkat? Nebude to Frederikovi vadit?" zahrne ho záplavou řečí tím nejhebčím hlasem, který dokáže vykouzlit.

Zadívá se na něj a pak na místo vedle. Jak by poslouchal někoho jiného, tím někým jiným je Frederick. Skousne si ret a usměje se. "Frederick říká, že jste náš kamarád pokud nám dáte lekořicové pendreky" zašeptá a jiskří mu oči, jako malému dítěti, když dostane hračku. "Donesete nám je?... Je to na potvrzení přátelství..."