Alexander & Sou

Pokrčí rameny. ''když to řikate'' šeptne a odejde pryč
ani ne par hodin na to, volají Soua sestry, že ma u oběda zas ten svuj zachvat. Už zase leží na zemi a nehýbe se..ale tentokrat ma zavřené oči

"Alexi...?" sehne se k němu a kontroluje mu jestli tep a jestli dýchá.

Nejde skoro nic citit.. Skoro ani nedychá. Jeho tělo vypadá mnohem slabějo než obvykle. Když se ho někdo dotkne, jen pootevře rty a knourne, ale i to ho stojí dost sil a je to slabé

"Přivezte lůžko, budeme potřebovat kapačku a respirátor, do zásoby připravte injekci adrenalinu, kdyby nám zkolaboval," rozdá příkazy a pak ho zvedne a položí na skládací lůžko, obratně mu napíchne žílu a zatímco ho vezou do ambulantní místnosti, drží pytlík od kapačky v ruce.

Jen leží a nic nevnímá. Nebo ne tak jak by chtěli oni.
On je jinde... Je tam hezky, krasná louka plná květin, vedle ovocných sadu...jezero...a Frederick..je tam krasně..tak tiché, klidné misto...a nic ho nebolí, nemá hlad..nic ho netrapi ''nadhera''vydechne

Převezou ho na ARO a ustálí pomocí léků jeho životní funkce, přístroje moniturují tepot jeho srdce, každý jeho nádech a výdech. Sou se usadí na židli vedle něj a drží ho za ruku. V duchu rozmýšlí své další kroky.

Poi několika hodinach mu se jeho prsty hybnou. Stisknou rukou ktera je drží a Alex se lehce zamračí, ale pak zase dal spí, svírá Souovu ruku. Dalšich několik hodin

Sedí tam s ním až do noci, hlava mu padne na prsa a usne. Probere ho sestra, která mu nabízí deku, zakroutí hlavou. Pustí jeho ruku a odebere se vyspat k sobě, s tím, že ho navštíví ráno.

Když se rano za ním vratí oznámí mu že je vzhuru, ale že s nikym zase nemluví.
Alex se dívá z okna a ma jen slabě pootevřené oči. Suché rty se mu chvěji.

Přijde tam a pozdraví ho: "Ahoj, Alexi. Ahoj, Frederiku. Vyspali jste se dobře?" usměje se. "Copak se děje venku zajímavého?" zvědavě se nadzvedne na židli a koukne jakoby do okna.

Neodpoví mu. Ani se nehne. Zarytě mlčí. .pak oči zavře a zivne..chytne jeho ruku a začne usinat

Sevře mu ruku. "Alexi, drahoušku..." pronese úmyslně.

Škubne sebou a zaryje mu nehty do hřbetu ruky ''neřikej..tak...to nemužeš'' zachraptí a tvaří se vystrašeně

"Co se stane, když to budu říkat?" zadívá se na něj. "Co mi uděláš, Frederiku?"

Alex se na něj zadívá a zavrtí hlavou ''ne,,přestan'' zašeptá a zběsile mu tiskne..''prosim...neřikej to..neřikej to'' vzlykne a jeho tep se najednou rapidně zvyší

"Dobře, nebudu to říkat, když si to přeješ, Alexi," uklidní ho. "Jsme přece přátelé, ne? Ti si neubližují a nedělají, co nechtějí."

Dívá se na něj a pak se pomalu uklidní. ''nemužeme byt přatelé...Frederick se pak na mě zlobí'' šeptne,ale stale tiskne jeho ruku ''nemuže se na mě zlobit, je ten jediný koho mam'' zavrtí hlavou

"Hm..." protáhne a pustí jeho ruku. "To je ale špatné, co budu dělat?" zahledí se zamyšleně stranou. "Už jsem od tebe dostal nové jméno a myslel jsem, že jsme přátelé... Teď ale budu moc smutný, když o přítele přijdu. Ty bys byl taky moc smutný, kdybys ztratil Frederika, ne Alexi? A ty jsi pro mě stejně důležitý jako je Frederik pro tebe," oznámí mu s výrazem nejhlubší soustrasti.

Zamrká. Zase ztuhne a začne se chvět. "ja nevím.. Ja nevím, ale Frederick odejde, když budeme přatelé.." šeptne smutně a sklopí oči. "Nemužu mít oba" zavrtí hlavou "On mi to zakazal.. nevěří ti"

"Aha, Frederik žárlí," plácne se do čela jakoby to vše řešilo. "Proč mě nespřátelíš s Frederikem? Budu i jeho přítel."

Zavrtí hlavou. ''on nechce přatele..ma mě..ja mam jeho..tak je to pry v pořádku'' šeptne a začne kližit očka ''pry je v pořádku když jsme my dva..protože my dva budeme navždy...všechno ostatní je pomijivé...''

"V tom je, ale právě ta krása, Alexi, že nic netrvá věčně," přitáhne si ho za ruku blíž. "Jak si můžeš něčeho vážit, když víš, že to nikdy neztratíš? Jak můžeš někoho milovat, aniž by ses bál, že o něj přijdeš?" šeptá.

Dívá se na něj a pak zavře oči. Polibi ho na tvař a zase se rychle oddalí ''nic nam neubliži, když mame jen sebe...'' šeptnea sevře jeho ruku ''vy mi jednou ubližite''

"Proč bych ti měl ubližovat, Alexi?" přesune se ze židle na postel. "Ublížil jsem ti snad už? Proč mě nenecháš mluvit s Frederikem? Možná on by mi mohl říct, co mu na mě vadí," hladí ho dál po ruce.

Skřiví tvář a vzlykne. ''tak s ním mluv..on tě slyší..mluví na tebe..dělaš jako by tu nebyl'' zaknučí a zaboři tvař do jeho košile. ''lhal jsi mi..nevidiš ho, že?'' vzlykne